close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Učíme se ze svých chyb..nebo nikoli?

23. února 2012 v 17:43 | Ercom |  Úvahy
Každý z nás je samostatnou jednotkou. Každý uvažujeme trochu jinak, každý máme jiné cíle..každý se rveme za jiné názory, za jiná přesvědčení. Ale jedno je společné. Všichni chybujeme.
Když člověk získá ránu do srdce - nejen vlastní chybou, na tom nezáleží - dlouho se hojí. A v naprosté většině případů? Zůstane jizva. Jizva, která vám občas svou bolestí připomíná, že každý chybujeme..ať jste to byli Vy, nebo ten druhý, kdo ji způsobil.
Procházíte několika fázemi..Nejprve to bolí. Hodně bolí. Vy bolestně vnímáte své okolí, vnímáte svět, kde jste nyní na všechno sami. Už není nikdo tak blízký, komu byste se mohli svěřit. Není tu nikdo, kdo by se zajímal, co si myslíte. Všichni jdou svou cestou za mlhavými cíly a nezastaví se. Pak se začnete smiřovat, že už nikdy nepřijde. Začínáte se vzpamatovávat, ikdyž potrvá dlouho, než budete připraveni podívat se světu tváří v tvář a zase se rvát. Dostali jste lekci a moc dobře si to uvědomujete, stále to bolí. A pak? Pak bolest zmizí. Přijde paralýza - jste otupělí..Už to nebolí, ale vzpomínky vámi prochází..stále vnímáte přítomnost někoho, kdo už s vámi není. Stále ten samý klam.
A pak přijde den, kdy se konečně oklepete a zařvete. Ještě jste se nevzdali.
Pomalu začnete znovu žít, začnete nabírat tempo. Jste zase o něco zkušenější, ikdyž takhle jizva zůstane jako připomínka zašlé krásy, jako připomínka někdejšího přítele..který Vás opustil.
Když jste se opět začli prát s nástrahami všedních dní, našli jste bezpochyby pár lidí, kteří vám "sedli". Věřte nevěřte, zase se ženete do katastrofy. Ne, skutečně nejsem pesimista. pouze mne pár lidí dokázalo srazit z oblak optimistu do výhodnější realistické pozice.
Znovu potkáváte nové lidi a vytváříte partu, která při sobě stojí a která se podporuje. Jenže intriky jsou mezi námi neustále. Nikdy není parta, kde všechny prostě milujete. Vždycky budete mít některé víc rádi než jiné. A pak se stane to, že si jednoho oblíbíte. Až moc. Zase stojíme na prahu průšvihu, vážení. Tedy, máte přítele. Oblíbili jste si ho. I on vás. Nyní si opět začínáte zvykat na někoho, kdo s vámi sdílí téměř všechno. Zase přicházejí krásné chvíle. V tu chvíli se zarazíte. Všechno jde hladce. Opět - až moc.
V tu chvíli si uvědomíte, že se vše opakuje. Další cyklus? Možná. Zažíváte znova pocit harmonie a souznění...jenže co tomu následovalo poprvé? Samota, bolest, zklamání. Začnete se obávat budoucnosti.
Víte moc dobře, co cítíte..ale ví to i ten druhý? Nezničí tu krásnou květinu, která vzrostla ze starého popela, neopatrným dotekem? Je to šílené.
Přála bych si být zarytým optimistou. Ale život zamýšlí všechno jinak, než si to plánujeme my.
Radím vám dobře..važte si toho, co máte - protože nic netrvá věčně.
 

Neměnný svět - není to relativní pojem?

14. září 2011 v 21:55 | Ercom
Svět se mění, jen ti zatracení lidi z§stávají.
Svět každého z nás není přesně vymezenou ohrádkou, ale prolíná se s mnoha dalšími světy i osudy. I váš svět má nějaký ten pevný střed, pěvný základ, který zůstává téměř nehybný - a jak jdete dál a dál od středu, začíná se celý kroutit a bortit, jak do něj zapadají i životy jiných, ať už stálých či nestálých lidí.
A do toho jádra si pustíte přeci jen opravdu jen ty nejbližší, kterým věříte , ať už je to správné či nesprávné.
Ovšem když se člověk, který stojí téměř uprostřed vytratí, zmizí..ztratí se..co pak? Najednou je ten pevný střed, který kdysi býval tak neměnný celý rozviklaný a defakto nikdo neví, jak to bude dál. Pár dní, měsíců..tak zůstává - to záleží, jak dlouho nám bude trvat znovuobnovení té fasády. A přesto jsou tu lidi, v jejichž moci je tomu úplnému pádu jádra zamezit - ano, měli by to být vaši přátelé, vaše rodina. V nouzi poznáš přítele, jen co je pravda.
A tudíž, na svém vlastním sebezničení či sebezáchraně se vlastně sami podílíme - záleží, jak se chováme a jak nás vnímá naše okolí. Všechno se vším souvisí, ač se to tak na první pohled nemusí zdát.

Konec je nesmiřitelný..

4. května 2011 v 21:40 | Ercom |  Úvahy
Po tak douhé době.. Po všech těch vteřinách, mnutách, hodinách...rocích.. kdy mne doprovázel ten samý černý mrak...
Nejen nad hlavou. Především v srdci.
Nikdy byste nevěřili, jak špatně se dostává pryč..přes veškerou snahu nikdy neodejde úplně.
Ty útrapy, ty vzpomínky, co vám nedají spát..A i ty byly obrazy štěstí..dříve.
Po čase přejdete už jen do stavu, v němž vzpomínáte. Bolest uzavřete do železné klícky a ač se jí bráníte, nedokážete ji nepřijmout jako svou součást, když vás po tolik chvil utvářela.
Truchlíte, i po tolika letech jsou vzpomínky příliš živé.
A přesto si uvědomujete ten nevyhnutelný konec, jež vás potkal..a potká vás znovu.
Ten konec, kterému nikdo neunikne a ke kterému docházíme v jednotlivých kapitolách.
Něco skončí, přetrhají se vazby a vy jste opět..sami.
Tak nenáviděný pocti, samota.. Dlouho jste sami nebyli. Měli jste se čemu smát s někým, koho jste měli rádi. A přitom jste byli tak..mladí? Tak nezkušení.
A když to skončilo.. teď opravdu litujete, že jste patřičně neužívali každou vteřinu ve společnosti. Nebrali jste v potaz konec. Nevážili jste si.
A pak se to stalo - to přátelství se rozpadlo, aniž byste kdy zjistili proč.
Přestali jste si vážit něčeho, co vám bylo nejdražší, ačkoli jste si to v té době neuvědomovali.
Jak hrozná chyba. A ještě horší trest, když vám potom pomyšlení na toto nedá spát.
Po tolika letech, a napříč tomu pořád uzavřena ve svých vlastních okovech...
Drápy, které neodvratně ničí vaši nevinnost a jež vás navrací - nebo připravují - do reálného světa.
Tomu se říká lekce..
 


Přítel..? Možná ani ne.

28. března 2011 v 18:29 | Ercom
Žijete..rozhodujete..řešíte problémy..milujete.
Nikdo se nezastaví, nikoho nezajímají vaše problémy..Všichni si jdou za svým.
Až na těch pár. Na těch pár, co vás ještě drží nad vodou, zatímco vás ostatní hluboko potápějí.
Nejste tu sami..ne docela.
Máte rádi své přátele, ale znáte je opravdu? To nikdo nedokáže říci. Možná že jednoho, dobrá, možná i dva, znáte alespoň zčásti..ale co ten zbytek, co vás zdánlivě nadlehčuje?
Není totiž nic horšího, než když jeden z vašich milovaných odvrátí nablýskanou stranu mince a odhalí tu pravou.
Tu, co vás následně potopí tak hluboko, že to možná nepůjde vrátit.
Pláčete pro ztrátu přítele. Pláčete pro to, že lidstvo nedokáže jednat upřímně, nikdy ne zcela.
Pláčete a vaše slzy se mísí s hustou tekutinou, jenž se vám zavírá nad hlavou a pomalu vám ubírá na životě.
Ale nejste sami, nikdy ne úplně..
Možná vás vytáhnou..a možná také ne. Svět je nevyzpytatelný.

Čas..

16. března 2011 v 8:27
Čas..Nepřítel, nebo přítel lidstva? Užitečný, nebo neužitečný?
Možná jak který.
Znalost ročních období i měsíců nám zajisté v něčem napomůže. Ale co ten zbytek?
Vteřiny, minuty, hodiny...dny.
Pouze stresující prvek. Musíte někde být na určitý čas? Nikdy nemusíte. Nikdo vám nezabrání dělat to, co považujete za správné, ikdyž porušíte časový rozvrh.
Možná je to jen pro vztek, vidět, jak vteřiny a minuty ubíhají nenávratně pryč jako ledová voda. Tak či onak, narodili jsme se do světa, kde se s tímhle prvkem musíme naučit žít. Důležité ale je uvědomit si, že nás čas nikdy neváže úplně. Vždy v nás zůstává něco tak volného..jen se k tomu moci dostat..

Samota..

12. února 2011 v 21:14 | Ercom |  Úvahy
Můžete být v davu čítajícím miliony, a přesto budete sami.
Je to tak zvláští...občas velice skličující. Zvyknete si, nebo si to aspoň namlouváte. Nelze si na to zvyknout. Vaše veselá tvář je pouze maskou, od které se odráží veškerá pozornost. Už jednou jste se zklamali. Proč věřit dál? Řeči o silném odhodlání, to není to, co potřebujete. Proto se smějete. Ale kdo se vám nebojí podívat do očí, ví, co se děje. Oko, do duše okno.
Možná časem zapomenete a budete přežívat. Ale přežívat a žít je něco úplně jiného, a to velice brzy zjistíte.

Konec světa? Možná to není tak nereálné...

6. ledna 2011 v 19:57 |  Úvahy
Poslední události mně nutí se nad touto tématikou pozastavit. Pro začátet to pro mne bylo spíše pobavení, protože takových " konců světa" už bylo.
Ale tentokrát je to jiné.
Jsou prokázány zprávy o tom, že vymírají celá hejna ptáků i ryb jednoho druhu.Nestane se to často, ale jsou hlášeny už dva takové případy.
Něco se žene. I lidé jsou poslední dobou více nemocní, podráždění. Jde to z kopce.
Zdravotní problémy, které jsem nikdy nemívala pozoruji i na sobě i na svém okolí.
Řítíme se do změn, nebo je toto úvaha, které se za tři roky zasmějeme? 

Vzpomínky..

24. července 2010 v 13:51 |  Úvahy
Je nádherný,slunečný den.A vy se hřejete na výsluní a přemýšlíte.
Vtom se však nad vás začne plížit šedý mrak,a vy zjistíte,že vzpomínáte.
Že vzpomínáte na chvíle,které jste ztratili.Na chvíle,jež vám byly útěchou v prázdném dni.
Jenže teď vás tíží.Vzpomínáte na něco,o čem víte,že to nelze vrátit.
A sluce je ten tam.
Noříte se do husté mlhy,kde se téměř nedá dýchat.nevíte,co cítíte.Snad to přátelství,které jste cítili v té době?Snad zármutek,že to již se nikdy nevrátí?Zlost,že vám tyhle okamžiky štěstí někdo vzal?
Chcete se s tím poprat,ale nejde to.
Jste sami.A ikdyž byste možná rádi narazili opět na někoho,jako byl váš ztracený přítel,ostatní však od sebe odháníte,protože z toho máte zároveň strach.Tak velký strach!
Že byste se opravdu sblížili,že byste se znovu upli na jednoho člověka...a že by vám ho znovu vzali.

Přátelé?

15. července 2010 v 16:06 |  Úvahy
Jedna strana mince přátelství je zlatá,krásná,která vám dělá jen radost:Máte se s kým dělit o postřehy a další pocity,nejste sami a víte,že za vámi druhý bude vždy stát.Máte v něm oporu a naději.To je ta nádherná zlatá strana,kterou každý má tak rád.
Avšak druhá strana mince je ve stínu,ošoupaná a vám působí maximálně tak starosti.
Jsou to ti,kdo si myslí že jsou vašimi přáteli,ale nic pro to nedělají.Jsou to ti,kdo si myslí,že když vás párkrát osloví,jste přáteli.
Můžou vás dokonce považovat za nejlepšího člověka a jsou hluboce zklamáni když zjistí,že tento pocit neopětujete.
A je složité jim vysvětlit,jak to cítíte,protože vás neposlouchají v zahořklém domění,že jste zradili.
Ano,špatný to pocit.jenže když je zraníte tou krutou pravdou,že přátelství je něco víc,než co projevoval,ztratíte je,téměř vždy.
Ne,nevyříkají si to.
Raději budou dlouho poté čekat,až se naskytne příležitost,kdy vám budopu moci ukázat,že je přeci potřebujete.
Je to krutá daň za tu zlatavou stranu,avšak naučíte se s ní žít.
Ikdyž vás to doposud trápí..

Relativita společnosti

8. července 2010 v 11:06 |  Úvahy

Žijete..Jste šťastní,v úžasné společnosti party,skupiny,útvaru.
Dennodenně se těšíte z toho,co máte.Z toho,co jste si vytvořili téměř z ničeho.
Společnost,postavení,přátele,váženost...Úspěchy.
To všechno jste si stavěli,tak pečlivě,tak dlouho,tak úzkostlivě,když se část toho propadla.
To vše,celá klenba posbíraná z úchvatných kousků však někdy lpí na jedné opravdu zásadní a důležité věci.
U mě to bylo přátelství.Přátelství s tím,s kým jsem si rozuměla,má spřízněná duše.
Když se ztratil v nenávratnu,propadla se má morálka.
Všední život se najednou zdál být tak těžkým bez toho,koho jste měli rádi.
Pro koho jste žili.Pro koho jste milovali.
Jako raněná zvěř snad každý potřebuje čas na olízání ran a dostání se z nejhoršího.
Po ten čas se však propadne celá úchvatná,vámi vystavená klenba.
Když se vracíte,stavíte od znova.Nikdo vás nezná,pro nikoho nic nejste.
Stejně,jako to bylo na předchozím začátku konce.
Vy se rozhlédnete a vidíte partu,kam jste nedávno také patřili a kde jste měli vždy místo pro slovo,jak něco projednává.
Cítíte smutek-
Tam již také nepatříte.Bývalí přátelé netuší,že toho,kdo zmizel mají za zády.
Můžete jim to říci.
Ale proč to dělat?
Nikdy by jste nedobyli svou předchozí pozici.NIKDY byste nenapravili popraskaný krunýř vašeho brnění ošlehaný větrem.Nikdy už byste nenabyli uznání,jaké jste měli.
A v tu chvíli víte,že jakkoli je vaše srdce těžké,musíte začít odznova.Tak jako kdysi.
Ta ztracená naděje,ta osoba..Nedá vám spát.Jdete se projít a utříbit si myšlenky,ale vzápětí zjistíte,
že nohy vás vedou na místa,kde jste byli s daným nejraději.Na VAŠE místa.
Vše ho tak bolestně připomíná..Ta vzpomínka,byť již výsměch uvadlosti bývalé krásy přetrvává stále velmi živě,jako by to bylo poslední vlákno spojení se životem.
S bývalým životem.
Nikdy nepřestanete vzpomínat,ne docela.
On zmizel,ale přesto žije v srdcích svých nejbližších dále.

Kam dál