Přemýšlím,zase jednou.
Mé myšlenky se na tak tenkém laně pohupují nad tématem-přátelství.
Možná že se na první zamyšlení nedá vyprodukovat nci,co by lahodilo očím či podobně naladěným lidem do noty.Možná že je třeba hlubší zamyšlení.
S každým kamarádem,přítelem,či prostě člověkem nám tak blízkým si budujeme vztah,křesáme plamínek,plamínek přátelství.Zprvu tak tenký,jen pár prohozenými slovy,kdy se ze suchého,mrtvého dřeva začne linout úzký proužek dýmu,jež naznačuje,že by něco mohlo vzejít.
Po chvíli,kdy již daný člověk je více,než jen jeden z mnoha,se začne rodit nová naděje a ze suchého dřeva vzejde malý plamínek,zatím jen nejistě poblikávající,však časem rostoucí,až se nejistě plápolá malý,nejistý ohýnek.
Stále velmi nejistý,ještě občasnými záchvěvy nedůvěry se kroutící.Však tento třes opět po nějaké době může zmizet.Někdy se však stane to,že jeden z vás,nebo někdo třetí rozšlape tu malou hraničku,na které jste ohýnek postavili.Je to škody a lítosti ze ztráty kamaráda.Pokud ale nikdo nezničí vaše,tak pracné dílo,bude se postupem času,přívaly slov a samozřejmě pomocí důvěry z plamínku stávat plamen, jež už nejde uhasit tak snadno.Důvěra v daného kamaráda vzrůstá,již si uvědomujeme zvláštní osobu protějšku,jehokladné ale i občas záporné stránky.A jsme rádi za oboje.Ani bez těch horších stránek už by to nebyl on,ten kamarád (či ta kamarádka,samozřejmě),jakého známe.Jste rádi za ten originál,co se vám "dostal do ruky".A tak se z ohně stává pořádná fatra,hořící již naplno,s notnou dávkou důvěry.Již nestačí jen pár slov,jen "přátelské tlachání o ničem",které je samozřejmě milé,ale někdy se prostě musí řešit i věci vážnějšího původu.
Jak moc ale bolí,když je ta fatra náhle zhašena,pouhým jediným činem,všaka le i když se rozpadá pomalu,po částech se odebírají polínka.Ztráta tak dobrého přítele,zvláště najednou tak moc bolí.Nepředstavitelně.Odchod toho druhého se zasekává do srdce jako rozbité sklo kdysi tak prosperenční výlohy.Trvá dlouho než se vám mysl uklidní a než na ztraceného přítele přestanete myslet alespoň částí mysli.Kdy srdce přestane tepat JEN pro něj.
Protože mezitím se na scéně objevuje třetí osoba,ne jen vy a ztracený,ale i ta jedna nepatrná osoba,jež vám něžně vybírá ze srdce poslední malé střípky.A vy si najednou uvědomíte,že to je život,je to jako přepážka ztrát a nálezů.Ztratíte věc,jež vám byla tak milá,ale vzápětí se oběví,naleznete věc,která přišla snad jako náhrada.A vy si najednou uvědomíte,jak máte tu "náhradu" rádi.A najednou,najednou to již není pouze náhrada,ale vzniká nový plamínek,opět nová naděje,zprvu s melancholickým nádechem ztráty,později vám však dá zapomenout a ztraceného budete v srdci nosit už jen v koutku.Věřte ale,že pokud se z ohně stala dosti vysoká fatra,nevymizí úplně nikdy.
Tomu,kdo dočetli až sem,děkuji moc.možná víte,o čem mluvím,či vám je článek odcizen.Snad vám něco sdal a méně vzal.

