Někdy mne prostě chytne "psavá" nálada,občas však stačí i obyčejný smutek a zpomínky aby utvořily něco,čemu se říká jakási úvaha.
Když se řekne svět,co si každý představí?Zeměkouli?Možná.Já si představila vlastní "kouličku",můj svět,se starostmi ve středu a s tenkou vrstvou naděje,na kterou se pozapomíná hned na povrchu.
Z čeho se může skládat takovýto "svět" různých lidí?Škola,kamarádi,zábava,ale najde se i něco jiného.
Když si však vezmete-na čem tento svět stojí?Něco msuí postavit základy.Povětšinou se toto pouto tvoří k určité věci,nebo možná člověku.V mém případě je to-možná bohužel,druhá varanta.Základy,tedy ten člověk je pro nás oporou a celý svět nese s námi na ramenou,podpírá ho.Však ale umíteb si představit když najednou ta opora "zmizí"?Ať už náhodně,očekávaně či neočekávaně.Jak bolí,když vidíte,jak se vše,co jste si vybudovali rozpadá?A vy najednou čelíte širému vesmíru,do kterého jste byli násilně vypuštěni.Ano,a jako chrobák si opět musíte kuličku u válet.A že to není nic jedoduchého.
S hořkostí ztráty si proplouváte vzduchoprázdnema zprvu pomalu si balíte všechny pozůstalé věci do jádra,které bude tak dobře skryto.A možná tady přichází někdo,koho lze označit za nové základy.Zprvu netušíme,kdo to je.Poté však zjistíme,že už tolik netruchlíme nad ztrátou a žijeme přítomností.Tak jako tehdy...Ztráta nikdy nepřebolí,ale můžeme se o ni podělit a tím ji zmírnit.Vždyť upřímnost je to jediné,čím můžeme druhému srdce vyléčit.

