Je nádherný,slunečný den.A vy se hřejete na výsluní a přemýšlíte.
Vtom se však nad vás začne plížit šedý mrak,a vy zjistíte,že vzpomínáte.
Že vzpomínáte na chvíle,které jste ztratili.Na chvíle,jež vám byly útěchou v prázdném dni.
Jenže teď vás tíží.Vzpomínáte na něco,o čem víte,že to nelze vrátit.
A sluce je ten tam.
Noříte se do husté mlhy,kde se téměř nedá dýchat.nevíte,co cítíte.Snad to přátelství,které jste cítili v té době?Snad zármutek,že to již se nikdy nevrátí?Zlost,že vám tyhle okamžiky štěstí někdo vzal?
Chcete se s tím poprat,ale nejde to.
Jste sami.A ikdyž byste možná rádi narazili opět na někoho,jako byl váš ztracený přítel,ostatní však od sebe odháníte,protože z toho máte zároveň strach.Tak velký strach!
Že byste se opravdu sblížili,že byste se znovu upli na jednoho člověka...a že by vám ho znovu vzali.

